Sokol pokračuje v tradici spolupráce s předními českými výtvarníky. Díla, inspirovaná sokolskými tradicemi a hnutím vytvořili takoví velikáni jako František Ženíšek, Mikoláš Aleš, Max Švabinský nebo třeba Alfons Mucha. I letos se Česká obec sokolská rozhodla vyzvat naše přední české malíře k tomu, aby na své předchůdce navázali. Jejich obrazy se objeví i na sletových pohlednicích.Kromě Pavla Roučka, Ivana Komárka a Zdeňka Netopila jsou mezi těmito umělci i Stanislav Diviš a Jakub Špaňhel. Oba posledně jmenovaní nám poskytli ke své “sokolské” tvorbě krátký rozhovor. Mimochodem, druhý jmenovaný je žákem toho prvního…
Co Vás přimělo k tomu, chopit se iniciativy České obce sokolské? Přece jenom, není to běžný podnět k tvorbě. Navíc Sokol je tradiční zavedenou organizací pro všechny, přitom umělci tíhnou spíše k nezávislosti a individualismu…
SD: Výzvu jsem přijal velmi rád, protože malovanému tématu velké sportovní akce se věnuji průběžně již od roku 1990. Jsem totiž autorem obrazů “Spartakiáda 90”, což je ta, která se nakonec nekonala. Když jsem byl osloven k malování obrazů pro všesokolský slet a viděl jsem schválenou vizualizaci celé akce, věděl jsem, že můžu pracovat ve svém stylu. Pro současné obrazy jsem použil schémata z pátého sletu z roku 1907, kdy byla tématem bitva na velké šachovnici mezi Žižkovými voji a Zikmundovou armádou. Necítil jsem se ale zadaným tématem svázán a přistoupil jsem k němu individuálně a nezávisle.
JŠ: Sportovní tématice jsem se dlouho nevěnoval, pak jsem byl ale osloven s nabídkou na vytvoření obrazu s motivem Jizerské padesátky. Nikdy jsem ji neběžel a tak jsem zpočátku váhal. Nakonec jsem na to ale kývnul a vytvořil sérii zimních krajin s běžkami. Podobně mě oslovilo i téma Sokola..
Čím jste chtěl vyjádřit sokolskou, sletovou tématiku? Jaké motivy a postupy jste volil?
SD: Chtěl jsem, aby výsledná estetika obrazu byla odlehčená, veselá a povzbudivá. Hrál v tom výraznou roli program a provedení historického sletu z roku 1907. Ten byl zatěžkán vojenskou akcí a já jsem chtěl z těchto podkladů vytvořit inverzní atmosféru, ve které by nebyla přítomná konfrontace. Přítomnost je dnes jiná, plná vzruchů díky médiím a informačním sítím. Není marné se pokoušet pod perutěmi Sokola křísit pohybovou všestrannost mládeže a zrovna tak propagovat pochopení pro současnou výtvarnou estetiku.
JŠ: Od roku 1995 žiju v Praze. Vždycky jsem si představoval, ve kterém doma nebo paláci bych bydlel a kde bych mohl mít ateliér. Jelikož maluji rozměrné plátna, sokolovny mi přišly jako ideální prostor pro můj budoucí ateliér. Ve škole jsem měl nejraději výtvarnou výchovu a tělocvik, sokolovna mi tedy připadá jako ideální spojení obého. Obecně rád maluju architekturu – chrámy, domy i banky. A sokolovna je pro mě chrámem těla…
Jaký je Vás osobní vztah k Sokolu? Byl jste někdy jeho členem nebo někdo z Vaší rodiny?
SD: Přiznám se, že si nepamatuji přesně, jestli v 60. tých letech, kdy jsem chodil po večerech do školní tělocvičny “do Sokola”, jak se tehdy říkalo, byl tento název sportovních aktivit oficiální. Asi ne, ale rodiče mě posílali “do Sokola” a to byl pro mě základ mého vztahu ke sportu, který jsem později provozoval závodně. Přál bych si, aby aktivity Sokola měly větší mediální odezvu a tím získávaly více mladých příznivců.
JŠ: Sokol zatím nejsem, ale kdo ví?
Obrazy od S. Diviše, J. Špaňhela a ostatních vypadají takto:
